Naše sluneční soustava obsahuje, alespoň podle našich nejnovějších pozorování, osm planet včetně té naší. Zatímco čtyři z nich jsou klasické „kamenné koule“, zbylé čtyři řadíme mezi plynné obry. Zde je ovšem zvláštní, že zatímco o kolonizaci těch klasických v teoretické rovině uvažuje mnoho fyziků a jsou předmětem i mnoha vědecko-fantastických děl, o plynných obrech se v tomto ohledu nemluví.
Jistě, je pravdou, že se uvažuje o jejich měsících, ovšem usazení na samotných planetách se zdá v podstatě mimo jakoukoliv fantazii, a není o ní uvažováno ani v teoretické astrofyzice. To se může zdát zvláštní, neboť se jedná o největší planety naší sluneční soustavy, a lidé mají specifickou tendenci chtít vždy to největší a nejlepší. Proč to tedy v tomto případě neplatí?
Důvod je především ten, že to ani není v podstatě technicky možné. V první řadě je potřeba si uvědomit, že plynní obři, tedy Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, mají tento název z nějakého důvodu. Zatímco, pokud se podíváme z vesmíru, atmosféra Země či Venuše tvoří jen relativně tenký obal, u těchto velkých planet zabírá v podstatě mnohem větší plochu než planeta samotná.
Ta je pak tvořena oceánem vodíku, neboť zde panuje takový tlak a teplota, že i čistý vodík zkapalní. Pod tímto oceánem, který obtáčí celou planetu, se nachází již jen jádro. Jeho teplota je vyšší, než je teplota na povrchu Slunce, a tuhé je pouze díky obrovskému tlaku, který zde panuje. Je pak jen pochopitelné, že v takovýchto podmínkách nemůže v podstatě nic žít.
To je ostatně také důvod, proč se v tomto ohledu zaměřujeme mnohem více na měsíce plynných obrů. V některých případech je koneckonců jejich velikost stejná jako velikost menších planet – malé se zdají jen v porovnání s obřími planetami, jejichž jsou souputníky. Je tedy značně nepravděpodobné, že se nějaká sonda, neřku-li člověk, k povrchu těchto planet kdy podívá.